a bojuji :) Stále mi chodí velké množství dotazů, zpráv a proseb o pomoc
a o další články na toto téma. Pro mě je to téma celkem citlivé a přiznat veřejně, že máte problém s jídlem, který pro většinu populace bude nesmyslný (a stejně to ve většině případů nepochopí, pokud si tím sami neprošli) není lehké. Zvlášť, když váš blog čte půlka vaší rodiny, přátel, klientů a další kupa známých, kteří vám to přiznají až s postupem času :) Inu, nechci to zveličovat, ale ani to odmávnout s tím, že to nic není. Sama vím, jaká je pro lidi s podobným problémem úleva přečíst si o zkušenosti někoho jiného. A proto to dnes píšu. A taky proto, abych objasnila ještě jednu věc...tedy vlastně dvě :)
Nebudu se tu dlouhosáhle rozepisovat o tom, co záchvatové přejídání je - nejlíp to asi pochopí ten, kdo si tím sám prošel. Není to přejídání jako takové - že třeba sníte 3 kousky buchty, balíček chipsů, zapijete to kolou
a cítíte se přejezení. Tahleta porucha příjmu potravy (a že se mezi ně opravdu řadí) nabývá úplně jiných rozměrů a většinou je spíše psychického rázu než výsledkem neodolatelné chutě na čokoládu. Člověk spořádá kupy jídla, která by mu jinak vystačila třeba na týden a i když je nacpaný
k prasknutí, zažívá stálou potřebu jíst dál a dál.
Číst dále...
